Thajsko a Singapur: Divoký Východ

Přesně před rokem jsem se vrátil ze své nejšílenější výpravy v životě, která spočívala v pěti týdnech v jihovýchodní Asii, navíc:

  • během vypukající pandemie.
  • jsem byl zcela sám.
  • pracoval jsem při tom na plný úvazek, využil jsem jen jeden den dovolené.

Nepíšu to tady, abych se chlubil (a už tuplem ne nyní, když nemůžeme doslova cestovat ani po Čechách). Chtěl jsem to napsat, abych vám i sobě připomněl, že se dalo cestovat, že existuje okolní svět, že takhle vypadal život dřív a jednou se do něj zase vrátíme – abyste nezapomněli a mohli se třeba na něco těšit.

Psal se listopad 2019 a cítil jsem, že potřebuju vypadnout. Ze svého bytu, ze tmy a zimy, ze své rutiny, ze své komfortní zóny. Napadlo mě, že bych se dočasně mohl přesunout někam, kde je teplo a levno, odkud by šlo pracovat a kde zažiju nějaké to dobrodružství. Postupně jsem se k tomuto kroku osměloval, v práci mi naštěstí vyšli vtříc a začátkem ledna jsem se začal dívat po letenkách do jihovýchodní Asie, kam často jezdí lidé s podobnými touhami. Po týdnu čekání mi před nos skočila levná letenka do Bangkoku na začátek února a hned jsem po ní chňapl. Přesně si pamatuju, jak mnou projela obrovská vlna nadšení a radosti, která mi vydržela v podstatě až do odjezdu. (Rada do života: mějte věci, na které se můžete těšit – krátko, středně i dlouhodobé)

Začal jsem zkoumat, co můžu v Bangkoku dělat a kam dál se podívat, objednal jsem se na očkování, vyřídil nový pas, vyměnil si nějaké ty bahty a nakonec 10. února jsem si sbalil svůj raneček a vyrazil.

Thajsko mě přivítalo 32 stupni ve stínu, což byla rozhodně vítaná změna. Přiletěl jsem v pondělí ráno místního času a mohl jsem se půl dne aklimatizovat a pocházet hlavního město (do dvou hodin, kdy je v Čechách 8 ráno a musím začít pracovat, abych do 10 večer stihl 8 hodin práce). Vylezl jsem z metra a hledal nějaký obchod, ve kterém bych si mohl koupit snídani. Ukázalo se, že Thajci nevedou mraky velkých řetězců jako u nás v Evropě, ale mají jen dva typy obchodů: americký řetězec 7-eleven (obdoba naší Žabky) a pak samoobsluhy na punk u někoho v přízemních prostorách baráku. To zhruba ilustruje thajskou kulturu: vše je takové podomácku vytvořené, zabordelené, ušmudlané, bez velkého řádu a v tom drobky západních výdobytků (telefony, auta). Kromě vedra vás také po příjezdu udeří do nosu nepříjemný a všudypřítomný smrad, ve kterém se mísí kanalizace, zplodiny motorek a odér olejů a mořských plodů z pouličních bufáčů.
Dopředu jsem si připravil cestu centrem přes dva největší chrámy a palác až k hostelu. Po snídani v podobě místních šmakulád jsem vyrazil k první zastávce – chrámu Wat Arun.

Tím se dostávám ke třetí rovině thajské kultury: náboženství a chrámům. Chrámy jsou totiž ta jediná místa, kde je vše čisté, lesklé, čerstvě natřené a upravené. Ani tato místa ale neodolávají thajské lidové tvořivosti a estetice: všimněte si například na poslední fotce bankomatu v modlitebně. Také bylo vidět, že čím novější chrám, tím víc je křiklavý a kýčovitý. Na druhou stranu je tam náboženství stále živé a aktuální (na rozdíl od nás, ehm). Došel jsem si pro posvěcení od mnicha, aby se mi má cesta bez problémů vydařila a já se zdravý vrátil domů. Na třetí fotce si můžete všimnout obrovského pozlaceného obrazu krále a dalších členů královské rodiny. Tyto rámečky se nacházely prakticky u každého chrámu, úřadu, na zahradách domů či ledaskde jinde.

Následoval transport přes řeku (tuším, že za něco okolo 5 Kč) a než jsem se nadál, stál jsem v dalším chrámu – Wat Pho. V něm leží jedna z největších soch Buddhy na světě – konkrétně v jeho ležící poloze. Fun fact: do všech svatyň musíte jít bosí, před chrámy za tímto účelem stojí botníky.

Poté jsem se prošel hlavním bulvárem kolem paláce (tam jsem nevcházel, protože měl tuším zrovna zavřeno) a hledal jsem místo na oběd. Jakmile jsem udělal krok mimo hlavní třídu, ocitnul jsem se (jen s malou nadsázkou) ve slumu. Ač v centru Bangkoku, lidé tu měli obchody se střechou z vlnitého plechu a nad hlavami visely dredy kabelů. Neměl jsem úplně kuráž si hned první oběd dát z mobilního bufáče na motorce za 35 Kč a riskovat večer strávený na záchodě, tak jsem si našel podnik pro zápaďáky a dal jsem si oběd asi za stovku. Poté jsem si to už štrádoval na hostel v samotném centru.

Hostely byly obecně prosté, ale velice čisté a ač jsem si objednával prakticky ty nejlevnější možné, nezažil jsem jedinou nepříjemnost. Všechny noclehy jsem si objednával den/dva předem přes Booking.com, obvykle mě přišly na 150-200 Kč za noc za samostatný pokoj s klimatizací. To jediné, co trochu drhlo byla komunikace s recepčními. Prakticky nikdo z místních neuměl anglicky, včetně personálu restaurací a hostelů. Ne, že bych jí někdy opravdu potřeboval nebo že by mi na to nejnutnější nestačil google překladač, ale bránilo mi to je víc poznat a vidět tu kulturu jejich očima (obzvlášť když jsem si o ní nic nezjistil dopředu).

Další den jsem vyrazil na cestu směrem k vlakovému nádraží, minul jsem několik památek, obchodů se sochami Buddhy ve všech barvách a velikostech a prošel čínskou čtvrtí (až v ní jsem si uvědomil, že to nebyla vhodná chvíle na kontakt s Číňany). Ukázalo se, že Thajci žijí loteriíí – prošel jsem okolo 200m dlouhého pruhu prodejců lístků (první fotka) a loterijní tikety se obvykle prodávali i u …no hádáte správně – u chrámů. Ještě bych chtěl popsat, jak vypadají typické rodinné domy, protože to z fotek není poznat. Většina domů má dveře o velikosti dveří do garáže, málokdy zavřené, a za nimi se namísto auta nachází nějaká kombinace obýváku/ložnice či kuchyně. Hádám, že je zavírají akorát na období dešťů (po 3 měsících se střídajícím s obdobím sucha). No a protože tam dlouho nepší a nekrade se tam (a ono ani není moc co), Thajci vyvalí své obýváky do chodníků, se kterými takřka splynou. Takže při chůzi po ulici obcházíte gauče, stoly, sporáky, hrající si děti, semtam se projdete po koberci.

Popojel jsem asi hodinu vlakem na sever do Ayutthayi – kdysi hlavního města Thajska – s plejádou původních chrámů a paláců. Ty mě nicméně čekaly až další den – jen tak tak jsem se stihnul dostat do další ubytovny, než jsem zase musel sednout k práci. Večer jsem si akorát stihnul dojít na jídlo, přičemž jsem se musel vyhýbat štěkajícím psům, co si to proti mě štrádovali prázdnou temnou ulicí. Místní takřka nejezdí na kole ani nechodí pěšky. Téměř všichni mají motorky, samozřejmě zaprášené a oprýskané (často i s přívěsem nebo sajdárou) a jsou schopní na nich ledacos převézt nebo si z nich udělat pojízdný bufet. Kam se hrabe DámeJídlo. Thajsko tak na pěší docela dlabe a přecházení silnic či chůze po chodníku není takový luxus, na který jste si možná zvykli doma (poslední fotka). Fun fact: Ačkoli je v Thajsku takřka nonstop 30 a víc stupňů, pořád je tam techniky „zima“ a tak slunce zapadá zhruba jako u nás – po šesté.

Další den jsem si vyhradil na místní památky, pan domácí mi naštěstí půjčil kolo, abych toho stihnul co nejvíc.

A bylo to úžasné! Cestou jsem minul několik slonů na silnici a narazil jsem i na starý dobrý křesťanský chrám (z dob francouzských misií, jestli si dobře pamatuju) a japonský hřbitov.

Estetika po thajsku:

No a další den jsem přejel do města Kanchanaburi, okolo kterého je toho spoustu k vidění: řeka Kwai a most přes ní, několik přírodních parků, jezera, vodopády, či sloní rezervace. Na poslední zmíněné jsem se objednal hned na další dopoledne – slony jsme krmili, vyráběli jim jídlo, sekali pro ně trávu, myli je v obrovské bahenní louži a nakonec si s nimi zaplavali v řece. Bylo to naprosto fantastický. A tohle není atrakce pro turisty – sloni tu mají obrovský výběh a žijí si tu jako v peřince. Nemnoží si tu další slony, ale nabírají sbírají slony z cirkusů, těžby dřeva atd. a dopřávají jim důstojný zbytek života. Mají jich tu 22. Fun fact: slon sní denně 200 kilo potravy.

Abych to měl se vším všudy, spal jsem v chatce plující přímo na řece Kwai. Seznámil jsem se tu s milým japonským důchodcem, který byl několikrát v Praze a je to jeho oblíbená destinace.

Čekal mě víkend a tím pádem první dny, které jsem mohl strávit celé podle svého. V sobotu jsem se vydal ke slavnému mostu přes řeku Kwai (asi se jmenuje jinak, ale rozumíte). Je pouhou částečkou dlouhé železnice, která se táhne celým Thajskem z východu na západ a byla postavena válečnými vězni z Austrálie a místními pod taktovkou Japonců během druhé světové. Člověk se po trati může svézt na západ k vodopádům Sai Yok Noi. Cesta vlakem byla až romantická a nic nenasvědčuje tomu, že by zde umíraly zástupy lidí. 415 km dlouhou trať stavělo okolo čtvrt milionu lidí a přibližně polovina z nich zemřela na hrozné pracovní podmínky, počasí a nemoci. Ve vlaku jsem potkal jediného Thajce, který uměl anglicky – ihned jsem ho vyzpovídal na otázky ohledně jejich života a společnosti. Například mi řekl, že snem všech rodičů je mít syna a když dosáhne dospělosti, poslat ho alespoň na měsíc do chrámu, aby se stal mnichem – to těm rodičům zajistí nebe po smrti.

Po schlazení nohou u vodopádu jsem se svezl ještě o kousek dál – k místu nazývaném Hellfire pass (pekelný průsmyk), jednom z nejvíc smrtících míst stavby železnice. Australská vláda tu nechala postavit památník a celé muzeum. Ze samotného muzea nemám žádné fotky, ale pamatuju si, že pracanti neměli boty ani žádné pořádné nástroje, lékařská péče a jídlo stály za kulový. Samotný průsmyk se také dá projít a naskytnou se vám tak krásné výhledy do okolí. Pak jsem se vrátil do Kanchanaburi. Mimochodem, vlaky a autobusy tu jezdí zásadně s otevřenými dvěřmi.

No a na neděli jsem si nechal návštěvu parku Erawan, respektive jeho nejnavštěvovanějšího místa, tedy hory, z jejíhož vrcholu teče pramen a vytváří cestou sedm vodopádů, u kterých se dá i koupat.
Ještě vám povím to málo o místních, co se mi podařilo odkoukat. Jak je už poznat z jejich estetiky, žijí o dost jinak než my. Nic nechtějí – materiálně, kariérně, osobně, pocitově. Nechtějí se učit, nechtějí cestovat, nechtějí mít hezké bydlení. Chtíč vyvolává zlé emoce a tak jsou radši klidní a neemoční. Na jednu stranu je nevidíte naštvané nebo smutné, ale zase jsem neviděl nikoho nadšeného nebo vyložené veselého. Takže asi něco za něco.

Následovala cesta zpátky do Bangkoku, ve kterém jsem chtěl strávit ještě nějakou tu chvíli a pak přelet jinam. Jak jsem říkal, v Čechách jsem si našel jen hlavní místa na navštívění. Ubytování, přepravu mezi místy a vlastně veškeré plány jsem promýšlel zhruba 2-3 dny dopředu podle toho, jak se mi kde líbilo. Docela mi to takhle vyhovovalo, i když mi to ubralo nějaký ten čas z pobytu a na místa, která jsem si vybral už z domova, jsem se těšil víc než na ty, které jsem zvažoval až tam (protože tam už vám to připadá normální :)). V Bangkoku jsem pak strávil už jen jeden půlden, konkrétně v muzeu vytvořeném v domě velkého obchodníka s hedvábím, kde vystavovali všeljaké ozdobné předměty a 1300 let staré sochy Buddhy. Poté jsem se zastavil ve svatyni Erawan, kde jste si můžete za pár šlupek objednat požehnání ve formě tancujících Thajek.

A s tím jsem uzavřel tuto část výletu a přesunul se na jih – na ostrov Phuket. Rozdíl šel poznat okamžitě. Tento ostrov je velice turistický, plný pláží, cestovních agentur, masérských salonů a restaurací. Myslel jsem si, že mě válení na pláži bude bavit, ale vůbec. Lehl jsem si na hodinu do písku, napsal pohledy, totálně jsem si spálil záda a otočil jsem to do hostelu. Poprvé jsem spal v místnosti sdílené s dalšími turisty, ale s nikým jsem se nijak zvlášť nesblížil. Nebylo tu moc co dělat a dva dny jsem se jen tak poflakoval. Rozhodl jsem se to trochu nabourat, a tak jsem si objednal celodenní výlet na sobotu a odjezd na ostrovy Phi Phi v neděli. V pátek jsem se odhodlal na výlet k obrovské soše Buddhy na vršku kopce, na který jsem se asi hodinu plahočil.

V sobotu jsem se ale už dočkal pořádného výletu po ostrovech v zátoce. Po patnácti nás naskládali do motorových člunů a vyrazili jsme. Zastávek bylo několik:

Bylo to naprosto fantastický a po těch několika bledších dnech mi to vrátilo chuť do cestování. V neděli jsem se přesunul na Phi Phi, které jsou krásné a nabízí unikátní ekosystém. Je to malá skupinka ostrovů, z nichž se město nachází jen na jednom z nich, a v něm prakticky nejezdí motorky ani auta. Toto městečko tak netvoří ulice, ale pouze malé chodníčky pro pěší, které lemují restaurace, bary, masážní salóny, školy potápění a prodejny suvenýrů. Pláž z jedné strany ostrova slouží rybářům a potápěčům, z druhé strany barům, turistům a každou noc se promění v obrovskou párty. Na rozdíl od Phuketu sem ale jezdí spíše mladí turisté a dobrodruzi, a tak zde panuje lepší atmosféra. Hned na neděli odpoledne, den před svými narozeninami, jsem se přihlásil na výlet na lodi po okolních ostrovech s tím, že na palubě probíhá nonstop párty po celé odpoledne. Do toho jsme skákali do vody z paluby, navštívili opičí ostrov a šnorchlovali. Můžu říct, že nic lepšího jsem nemohl udělat.

Navíc jsem se na hostelu seznámil s několika skvělejma lidma, včetně asi šedesátileté Američanky Devory, která měla, jako já později namířeno do Singapuru a dali jsme si tam sraz. Městečko na Phi Phi leží v nížině mezi dvěma obrovskými skalnatými kopci. Nevynechal jsem ani ranní běh okolo ostrova a návštěvu zápasu v thajském boxu. Jestli budete poblíž, rozhodně nevynechejte pár dní na Koh Phi Phi, je opravdu takový tropický ráj.

No a po týdnu jsem zvednul kotvy a namířil zpátky na pevninu, konkrétně do města Krabi, odkud jsem letěl pryč. Poslední den jsem strávil cestou na kole (které nebrzdilo) a výšlapem na tygří svatyni – ke které vedlo asi 1200 schodů, na mnohých z nich si místní opice vyndavaly blechy z kožichů.

Dal jsem si poslední pad thai, poslední kokosovou zmrzku a vydal se na letiště. I přes všechno tohle jsem se už těšil jinam. Většina fotek ukazuje krásy Thajska, ale ve skutečnosti v něm převažuje bordel a chaos. A mezi náma, všechny ty chrámy vypadají skoro stejně. Na pár týdnů dobrý, ale připadalo mi, že mi to stačí, a tak jsem se přesunul do Singapuru.
Větší změnu jsem skoro ani nemohl udělat – bylo to jako cestovat strojem času z roku 1800 do roku 2050. Singapur je město s velice zvláštním příběhem – původně britský přístav, který přivážel pracovní sílu z Číny i vězně z Indie a smíchalo se to i se sousedskou Malajsií. I přes kulturní mišmaš spolu všichni vychází dobře a pro úsporu místa mají např. jeden chrám zároveň konfuciánsky, buddhistický i taoistický. Singapur je velký městský stát, který je velice moderní, bohatý a výborně politicky spravovaný (volby vyhrává pořád stejná strana od roku 1959 a ta vládne zodpovědně a koncepčně). Bez váhání ho označuju za jedno ze tří nejhezčích měst, co jsem kdy viděl a můj úžas nepřestal ani po těch dvou týdnech. Hned první den jsem se vydal na projížďku s Němkou z hostelu:

Takhle to vypadá, když se vedení a občané města rozhodnout vytvořit krásné místo. Město je neuvěřitelně čisté a upravované. Aby ne – za odhození žvýkačky nebo vajglu hrozí vysoké pokuty a alkohol se tuším po desáte hodině nesmí prodávat v obchodech. Fun fact: za dovezení drog hrozí poprava. Korunovačním klenotem města je pak zátoka Marina bay, okolo které stojí řada mrakodrapů jako vystřižených z Manhattanu, opera a divadlo, hotel s lodí na střeše, ruské kolo a další:

Strávil jsem tu hodiny a hodiny, v úžasu jsem jen seděl a kochal, případně jsem si tudy šel několikrát zaběhat. Bydlel jsem jen asi 5 minut pěšky odtud za něco jako 250 Kč za noc a jídlo v indickém buffetu měli jídlo asi za 70 Kč.
Hotel za sebou navíc schovává naprosto fantastické zahrady – V obrovský venkovním veřejném komplexu stojí několik umělých „stromů,“ které namísto plodů drží stovky žárovek, ve tmě svítí a každý večer oslní návštěvníky hudebně-světelnou show. Kromě toho se můžete nechat okouzlit jezerem s obřími umělými vážčími vejci, která nahodile mění barvy.

A to pořád není vše. V zahradě také stojí dva skleněné dómy skrývající obří botanické zahrady. Jeden obsahuje umělou pětipatrovou skálu s vodopádem, ve druhém zase rostou kytky ze všech světadílů.

A taky jsem obešel několik historických muzeí, koncertů, přírodovědné muzeum, umělecké muzeum, přírodní rezervaci… ale to už by vás asi nudilo. Návštěvu Singapuru považuju za naprosté privilegium a nemůžu vám dost doporučit se tam někdy podívat. Thajsko taky rozhodně stálo za to a kromě Phuketu to byl neskutečný zážitek.

Nestihl jsem popsat všechny husté věci, které tam můžete vidět a zažít, ale ten text už mi připadá docela dlouhej, takže to ukončím v nejlepším 😀 Díky za pozornost a kdybyste jednou chtěli vyrazit, neváhejte se na mě obrátit o radu.

Progresivní rock: Hudba pro průzkumníky

Chtěl bych představit svůj nejoblíbenější hudební žánr posledních let, progresivní rock – zkráceně prog rock. Nejprve se pustím do popisu samotného stylu, jeho minulosti a kontextu, ve druhé části představím jednotlivé kapely.

Pozadí a definice

Šedesátá léta se téměř otáčí v sedmdesátá, hnutí hippies dosáhlo svého vrcholu a částečně i svého cíle a jeho síla ubývá. Co se hudby týče, mnohé kapely se rozpadly a někteří umělci tragicky zemřeli. (Jestli vás zajímá i toto období, můžu vás odkázat na můj starší článek.) Nicméně, umělecké a kulturní dveře, které květinové děti otevřely, zůstávají dokořán a nové kapely se snaží vymyslet, kam skrz ně jít dál. S hudební scénou se začne dít mnoho zajímavých věcí:

Více »

Komunismus a Souostroví Gulag

Úvod

O historii se téměř nezajímáme, za což z velké části mohou hodiny dějepisu, které nás k svým výčtem nekonečných a neužitečných údajů unudily k smrti. Proč bychom se tedy o dějiny měli zajímat? Odpověď zní stejně jako odpověď na otázku „proč si pamatujeme svou osobní minulost”, tedy: abychom se z ní mohli poučit a být napříště chytřejší a abychom se v budoucnu vyhnuli katastrofě, kterou jsme už jednou zažili. Čím větší katastrofa nastala, tím spíše bychom si ji měli vypálit do paměti jako varování, protože historie se opakuje a z čeho se nepoučíme, to budeme muset prožít znovu. A řekl bych, že nezopakování války či totalitního režimu je zatraceně silná motivace k nastudování naší minulosti.

Naštěstí, minimálně z mé vlastní zkušenosti, se na školách intenzivně učíme alespoň o 2. světové válce a holokaustu – i když primárně probíráme, kolik zemřelo lidí a kdy proběhla jaká bitva, spíš než to, „co ty zlé lidi motivovalo” a „jak tomu předejít”. To jsou mnohem složitější otázky (a odpověď typu „musíme zabránit nástupu zlých lidí k moci” opravdu nestačí).

Více »

Silné Česko

Ať už volíte jakoukoli stranu, anebo jste to s českou politikou už nadobro vzdali, s tímto heslem našeho premiéra nejspíš budete souhlasit – Silné Česko chceme všichni… jenže nevíme, co to ve skutečnosti znamená a jak toho dosáhnout. A bohužel nám v tom nepomohla ani žádná z našich minulých vlád a ani ta současná. Naštěstí, rozumná odpověď existuje a není tak těžká na vysvětlení.

Silného Česka (ale také silné firmy, silné rodiny, silné skupiny) dosáhneme tak, že se každý člen stane co nejvíce silným.

Více »

Maják/Lighthouse: psychologická interpretace

Před týdnem jsem zkouknul tento film a nikde jsem nenarazil na tohle vysvětlení všech těch záhad a podivností, takže jdeme na to…

Samozřejmě budou následovat SPOILERY!

Ostrov a maják reprezentují mysl člověka, který spáchal vraždu v Kanadě, přesně jak vypráví postava Roberta Pattisona, a tento film je o psychologických procesech uvnitř této mysli (na což doslova ke konci poukáže postava Williama Dafoa). Analogie mezi izolovaným ostrovem s majákem, tedy „domem světla,“ a myslí je docela trefná. Není jisté, jak tento člověk ve skutečnosti vypadá, ale nejspíš se jmenuje Thomas (protože se tak jmenují oba obyvatelé ostrova).
Vypadá to, že režisér používá klasické koncepty z freudovské psychologie, aby popsal tyto psychologické procesy, ale nemusíte je znát, abyste to pochopili a zdůrazním je jen pro úplnost.

Více »

Lowcost severní Itálie (srpen 2017)

Koncem loňského srpna jsem se s Barčou rozhodl vyrazit na low-cost výlet po Itálii. Povyprávím, jaké to bylo, a třeba vás to inspiruje. (anebo odradí)

I když by bylo nejvíc punkové bylo stopovat a spát pod širákem, z časových důvodů jsme se rozhodli pro kompromis: jet autem a spát v něm. Ze starší rodinné mazdy jsme vyndali zadní sedačky, vzniklý rozšířený kufr vystlali starými matracemi. Vytipovali jsme si asi 15 míst v severní Itálii podle různých a webů a kamarádů a určili jsme přibližnou trasu – nic dalšího jsme neplánovali.Více »

Chaos: proč jsme někdy agresivní, nadáváme a smějeme se vtipům?

Intro: Píšu o tomhle tématu, protože jsem chtěl vysvětlit, kde v lidech se bere agrese, hněv a strach, na což jsem narazil když jsem psal o hrdinech. Pokud byste si po přečtení potřebovali spravit chuť něčím optimističtějším, doporučuji právě tento starší článek.

Naše mozky se skládají z mnoha částí, které ovlivňují naše chování a rozhodování. Připadá mi příhodné rozdělit je jako u počítače:

Hardware – Desítky až stovky let milionů staré mechanismy, se kterými se narodíme a nemůžeme je změnit. Svádí nás dělat spíše sobecké a impulzivní rozhodnutí a nezohledňují budoucnost ani minulost: Chuť na sladké a tučné (případně další drogy), pud sebezáchovy a rozmnožování, péče o dítě, stoupání a klesání v žebříčku, plnění cílů, strach, smutek, lenost.Více »

Vlastnosti hrdinů

(dámy prominou, po zbytek článku budu používat mužský tvar. Také budu hodně zobecňovat a zjednodušovat, abych se dostal k jádru věci. Je to dlouhý článek, ale věřím, že stojí za to 🙂 )

Širší úvod do konceptu hrdiny můžete najít v mém starším článku o hierarchiích. Stručně zopakuju hlavní myšlenky.

Úvod

Ve společenstvích nebo skupinách žijeme už tisíce let a lidé si už odjakživa lámali hlavu s tím, jak se chovat a kterých lidských hodnot si vážit – na kterých záleží úplně nejvíc, aby celá skupina dlouhodobě prosperovala (to v praxi znamená, aby se každý snažil, aby všichni táhli za jeden provaz a odolali nepřátelům). Respektive podle kterých kritérií ustanovit skupinovou hierarchii, která pak určuje, kdo rozhoduje, ale taky kdo má větší odpovědnost, odměnu a jde vzorem ostatním.Více »

Historie hudby (1960-79): Hippies, drogy a rock’n’roll

Skončila druhá světová i válka v Koreji a američani byli rádi, že nastalo období míru a chtěli se víc bavit. K tomu neodmyslitelně patří taneční zábavy, plesy, koncerty… a tak okopírovali rock’n’roll od černochů, přišel Elvis (ale třeba i Ritchie Valens a další) a z tohohle žánru se stal celonárodní fenomén. Dostal se i do Anglie, kde se na začátku šedesátých led pomalu začaly rodit legendární kapely jako Beatles, Hollies, Animals, Turtles, Kinks a Yardbirds (v USA například Beach Boys nebo Byrds) a ovládly hudební žebříčky. I když ta hudba uměla být dravá, emoční či chytlavá, zatím neměla velké umělecké ambice a i textově nesahala dál než za triviální “Mám děvče a jsem do ní blázen” či “Pojďme tancovat a bavit se.” Nutno dodat, že lidé tehdy byli mnohem konzervativnější a “poslušnější” než dnes, poslouchali rodiče a stát, i když se to pomalu začalo měnit s beat generation, prekurzorem pozdějších změn.

Více »

Příběhy, budoucnost a náboženství

Úvod

Přestože jsem absolvoval katolickou pouť a přestože mezi mé nejoblíbenější písničky patří Stairway to heaven, křesťanstvím jsem vždy tak trochu pohrdal, považoval ho za zbytečné, až nebezpečné divadlo plné dogmat, zastaralých myšlenek, zvláštních obřadů a vadilo mi, že popírá vědecká fakta.
Nicméně nedávno jsem se dostal k velice racionální interpretaci, která zatraceně zamávala mým pohledem. A připadá mi to natolik cool, abych se o to s vámi podělil!

Více »